À TERRE - Embrasser La Nuit
Nebezpečný sludge, doom, post metal s nádherně kanální francouzštinou. Zahulený zvuk a dusivé nálady, až se z toho svírá hrudník. À TERRE mě na první poslech dostali, uvidíme jak trvanlivé to bude.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přátelé! Radujme se, veselme se! Nejsou tu sice ještě Vánoce, ale pro některé z nás je vydání druhého alba finské skupiny WINTERSUN skutečným svátkem hodným pořádné oslavy. Uběhlo předlouhých osm let, v průběhu kterých skupina (především však její mozek Jari Mäenpää) pracovala na recenzované novince.
Nebylo to pro skupinu pronásledovanou patáliemi všemožného druhu snadné období. Stejně obtížně se s tímto čekáním vyrovnávali i fanoušci jejich tvorby. Z občasných, na slovo skoupých, prohlášení kapely čišel perfekcionismus, neboť druhé album mělo být instrumentálně a zvukově velmi komplexním materiálem. No, a nyní je to konečně tady!
Před započetím poslechu ve mně malinko klíčila obava, zda na „Time I“ nedojde k podobnému syndromu, jaký postihl album „A Night At The Opera“ od BLIND GUARDIAN. Dlouho očekávané album, avízovaná hudební bombastická produkce, spousta nástrojů. A výsledek? Dobré skladby trpící hudební přeplácaností. Předem musím prozradit, že mé myšlenky v průběhu prvního a pár následujících poslechů k tomuto haló efektu několikrát zabloudily.
Úvodní intro „When Time Fades Away“ začíná zlehounka jako vír motýlích křídel. Zavřete-li oči a necháte se těmito křídly unášet, kupodivu Vás nezanesou nad promrzlou skandinávskou pláň, nýbrž mnohem dál, a to až nad Dálný Východ (osobně tipuji ostrov Hokkaidó). Ztělesněná harmonie. K závěru sice tento čtyřminutový vánek poněkud zesílí, ale rozhodně nebude důvodem k mořské nemoci nebo dokonce k žaludečním potížím. Velmi pohodový začátek alba.
Následuje nejdelší, a předesílám, že na poslech i nejtěžší píseň alba, jež je rozdělena do čtyř částí. Začíná pomaloučku polehoučku a stále v té mírně orientální náladě. Ovšem po této úvodní půlminutě přijde ten pravý a dlouho očekávaný blizard, doplněný havraním skřehotem Jariho Mäenpää. Kdesi v dáli za obzorem je slyšet víly. Produkce bombastická, nástrojů přehršle.
Onen blizard se však velmi rychle přežene (tolik část „Rain Of Stars“) a přichází řezavý mráz, v němž hrají prim bombastické orchestrace. V úvodu této části („Surrounded By Darkness“) jsou kytary značně upozaděny a Jari na malou chvíli už neskřehotá, spíše volá, načež vytáhne opět svůj nejhlubší pěvecký rejstřík. Jedná se o nejhlušší místo celé desky a asi jedinou kompoziční slabinu, kde jsou reminiscence na přeplácanost „A Night At The Opera“ vskutku na místě.
Hudební průběh třetí části „Journey Inside A Dream“ odpovídá svému názvu a dává svým akustickým zpracováním vzpomenout na jiný zimní opus – „Blood On Ice“ od nesmrtelných BATHORY (Jari je ovšem lepší zpěvák než Quorthon). Tento kratičký příjemný sen se ovšem změní v heroickou jízdu „Sons Of Winter And Stars“, kde je Jari doplněn sbory, které v závěru nabudou sil zvící sovětské gardové tankové armády. Ke slovu se na chvíli konečně dostane i sólová kytara a Kai Hahto zde rozžhaví své škopky takřka do běla. Nejdelší, nejproblematičtější a nejnáročnější píseň, po jejímž poslechu v mé mysli zavládl chaos a obavy z toho, co bude následovat dále.
Tyto obavy ovšem následující song „Land Of Snow And Sorrow“ zcela a bez milosti rozmetal na kusy. Při jeho skládání musely Jariho líbat všechny múzy, co byly v tu chvíli v doletu. Jednoduchý majestátní motiv, posmutnělá atmosféra a především Jariho (povětšinou čistý) vokál, umně se prolínající s dalšími hlasy. Člověk téměř vidí rojící se vločky na pozadí mrazivé pláně. Mimořádně náladový song, který atmosférou přímo lomcuje. Dostal mě na první poslech.
Mírné emocionální uklidnění přináší krátká instrumentálka „Darkness And Frost“. Po ní ovšem přichází titulní rozmáchlá kompozice a s ní ruku v ruce kamarád Bombast. Střednětempý song s pěvecky nejnáročnějším refrénem v historii WINTERSUN, v němž se Jariho čistý hlas nade vším klene jako polární záře nad ledovou pustinou. Dočkáme se opět změn tempa – zrychlí se, ale ne příliš. A konečně se tu zjeví též typicky bublavé sólo s klasickým nádechem. Orchestrace v podobě harfy (?), houslí, klavíru a kdoví jakých dalších nástrojů jsou přebohaté. Závěrečné outro nás opět vrátí do oblasti zasněženého ostrova Hokkaidó.
Jak hodnotit první část novinky WINTERSUN („Time II“ se prý má objevit příští rok – playlist je znám, song „The Way Of Fire“ byl již loni prezentován naživo)? No, z hlediska čekání a dosaženého výsledku určitě pozitivně. „Time I“ totiž vyrazilo jiným směrem (nemyslím tentokráte na Japonsko) než eponymní debut, který pouze rozvinul Jariho tvorbu, známou z jeho působení u ENSIFERUM. Kytary už nejsou jediným vedoucím nástrojem, ale skončily zahlceny orchestracemi. Díky nim se dostavil avizovaný kamarád Bombast ruku v ruce s přítelkyní Epičností, kterýžto opulentní tandem ovšem zákonitě vystrnadil poněkud rachetická Sóla.
Výsledný vjem však rozhodně není rozpačitý (to snad jen na první poslech), ba právě naopak. Lze doporučit trpělivost a pochyby zmizí jako tající sníh. Každý další poslech zjevuje posluchačstvu skryté pěvecké nebo kompoziční parádičky. A právě práce se skloubením různých zpěvů je např. v úvodu takové „Land Of Snow And Sorrow“ přivedena k dokonalosti.
Musím říci, že se mi tato současná tvář kapely líbí a jsem pekelně zvědav, jak se vypořádají s tak náročným materiálem na koncertním pódiu.
Dozajista se jedná o splněný sen Jariho Mäenpää. A myslím, že se blíží i splněnému snu jejich fanoušků. Dlouhé čekání na tohoto průvodce polárními pustinami a souvisejícími duševními pocity se podle mého názoru vyplatilo!
9 / 10
Jari Mäenpää
- zpěv, kytary, klávesy, programování
Jukka Koskinen
- baskytara
Teemu Mäntysaari
- kytary
Kai Hahto
- bicí
Hosté:
Jukka-Pekka Miettinen
- sbory
Mikko „Ilmarinen“ Salovaara
- sbory
Markus Toivonen
- sbory
Heri Joensen
- sbory
Sami Hinkka
- sbory
Olli Vänskä
- sbory
Mathias „Warlord“ Nygård
- sbory
Alpha Valtias Mustatuuli
- growling
1. When Time Fades Away
2. Sons Of Winter And Stars
3. Land Of Snow And Sorrow
4. Darkness And Frost
5. Time
Vydáno: 2012
Vydavatel: Nuclear Blast Records
Stopáž: 40:07
Produkce: Jari Mäenpää
Studio: Sonic Pump Studios, Helsinky (Finsko)
Zbytečná, překombinovaná, křečovitá, trestuhodně nudná a kýčovitě opulentní taškařice, vyhnaná do absurdních výšin. Zheroizovaná podobným způsobem, jako sebechvalné výroky jejího stvořitele. Třebaže debut nepovažuji za geniální počin, nemožno mu odepřít interesantní zimní atmosféru, vydařenou produkci či neobvyklý přístup ke skladbě písní jako takových. Osm let čekání na následovníka přineslo jediné. Ukázkový příklad, jak bombastické aranžmá může zmást a proměnit prázdný sáček v měšec s třístovkou zlatých. Za Jariho schopnost, jak opít posluchače rohlíkem (a ještě k tomu všemu stihnout nadabovat pohádku „Jak mistr 8 let skládal nejepičtější metalovou desku všech dob“) dávám půlbodík navíc.
Celkem v klidu
Nebezpečný sludge, doom, post metal s nádherně kanální francouzštinou. Zahulený zvuk a dusivé nálady, až se z toho svírá hrudník. À TERRE mě na první poslech dostali, uvidíme jak trvanlivé to bude.
U retro hevíků je klíč jednoduchý: buď to kopne, nebo ne. U těchto Švédů je situace ihned jasná. Příjemně dobový zvuk, přesvědčivý projev, jednoduché háky a príma veteránská atmosféra. Výsledkem je žánrově trve kolekce, kterou člověk vděčně vdechne.
Ejhle, špičkový německý debut našťouchaný bravurním technickým DM. Má to dost valérů, skvělou balanci mezi melodikou a zrůdnou agresí, zábavný vokál a explozivní basu, která evokuje klasiky žánru. Němci působí dojmem, že se pro první ligu narodili!
Košatý technický death, agresivní náklepy střídá progresivní hravost a přestože se jedná o brutální formu death metalu, je to i dostatečně čitelné. Povedený zvuk dává vyniknout všem instrumentálním parádičkám. A tempo je většinou zabijácké. Palec nahoru.
Tento šťavnatý mix proto-black/deathu s thrashovým zurvalstvom, nasratosťou a rýchlosťou sa mi veru pozdáva. Švédom to krásne hrá, tento debut u slovutných Century Media sa veru podaril.
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.